IMG_20211012_090045_639.jpg

#6 KOZLÍ REPORT - JAK SE BĚŽELO MUŽSKÉ FKT

LUKÁŠ KOZLÍK: NEJRYCHLĚJŠÍ UPRCHLÍK PŘED ZUBATOU

Příprava je polovina úspěchu. U postupného posouvání FKT jsou informace z trasy k nezaplacení a report Jana Rudolfa a jeho STRAVA záznam mi dal mnoho cenných údajů.

Start jsem si vybral za východu slunce 8.8. a zrušil bych to pouze za bouřky. Den předem jsem se přesunul na půl cesty z Mělníka, abych nemusel řídit ve tři ráno. Extra pohodlné by bylo zřízení ubytování přímo v Hejnicích, ale těch 1000Kč navíc s tím, že bych si nemohl užit snídani?

Trasu jsem si rozdělil na tři 2:30 hodinové (ideálně) půlmaratony. Real: 22,5km s 991m - 18,8km s 1152m - 20,9km s 775m a bohužel 4:30minut navíc.

V pět jsem byl na místě a rozvezl dva dropbagy. Jeden na 22.km nad RS Bílý potok a druhý větší nad Bártlovu boudu cca. 38.km. Od startu jsem měl litr rýžového nápoje, po 2:25 hod jsem byl u prvního občerstvení tam jsem měl 0,5l minerálky a 0,5l řepovo-jablečného džusu. U Bártlovy boudy jsem se převlékl z dlouhého trika a neprofuk vesty do trička a suchých ponožek, což bylo zbytečný z této strany na Smrk se pokračovalo v lázeňské hitparádě.

Takže na výměnu ponožek počkat až na vrchol Smrku poprvé!

Doplnil jsem 1,5 litru ionťáku a na místě vypil 0,5l dalšího džusu. S tím už do cíle. Po trase jsem do softflask nabíral vodu a stříkal si ji na obličej na osvěžení. Jedl jsem po trase, dvě dětské ovocné přesnídávky, několik Chimpanzee energy bars a chewing gums. 1 jesenku - kalorická záchrana - ponecháno až na poslední stoupání.

TRASA: Z Hejnic k vodopádům od startu v podstatě okamžité stoupání, triko i vestu vyhrnuju na hrudník a sundávám čelenku, zahřátí a namožení lýtek nastupuje okamžitě Vybíhám i tam, kde bych v únavě přešel do chůze, ale když jsou síly je potřeba toho využít. U vodopádů to bylo takový divoký s pochopením trasy a na GPS jsem se tam nemohl spolehnout. Poté bylo stoupání po upravené široké pěšině a dalo se jít do tempa, tím spíš po asfaltu a rovném úseku po vrstevnici pod Ptačí kupy.

Po dřevěných schodech jsem se najedl a uklidnil. Pak jsem se poprvé seznámil s místními pěšinkami borůvčím, které jsou zároveň tekoucími prameny. Zde v 1000m je mlha a takový to pravý horský klima. Bílá smrt je správnej název. Od křížení směr Černá hora začaly ty pravé lázně tzv. Kneippův chodník.

Nic pro slabé kotníčky a měkké kůže náchylné na puchýře. Zde je to naprosto panenská příroda a našlapoval jsem až s posvátnou úctou. Měl jsem myšlenky, že by se tudy ani chodit nemělo v této přírodní rezervaci. Poté po hranici PR Černá hora vedou dřevěné chodníky nad rašeliništi a místy právě probíhá výstavba zcela nových.

Já blbec se těšil na první seběh do Bílého potoka. Nejsem zrovna technik kameninových polí. Polední kameny a Cimbuří mi dali zabrat. Od serpentýn k rekreačnímu středisku už se dalo běžet slušně. V obci v 9:15 už bylo pěkné slunné ráno. Druhé stoupání dne už pojímám více indiánsky. Richterova cesta moc pěkná určitě ne moc vytěžovaná, když tam nevede turistická, prošpikovaná pramínky k osvěžení.

Když už se moc nestoupá, nastupuje práce v podobě mokra a borůvčí. Rozhodně tedy raději mokrým borůvčím než suchým, když má člověk kraťasy. Tohle přepůlení Směďavské hory je trochu na morál. Potom si člověk užije 500m normální cesty, než ho to uhne zase kamsi dolů, naštěstí jen spojnice na Štolpišskou silnici, hurá! 3km z kopce po hladké cestě 31-33km v tempu pod 4. Červená turistická pak silnici překrajuje až k altánku, kde je potřeba jít vpravo po hlavní a pak vlevo přelézt svodidla na zelenou turistickou. Příště by to bylo plynulé. Přes potok chybí mostek, chce to najít kameny nebo prostě přebrodit. Být větší teplo tak si tam i lehnu. Podruhé v Bílém potoce a vyběhnout si k Bártlově boudě na doplnění zásob a informovat internety.

Cítím se velmi dobře, stoupání na Smrk je prudké, ale tzv. turistické po pěkné hladké cestě. Dřevěné mostky přetínají Hájený potok s krásnou železitou vodou.

Aha, až moc velká idyla. Na 40. km přebíhám mostek a cesta vede nahoru, ale směrem zpět. Po směru nevede žádná, takže zpátky a hele, támhle asi tím zarostlým prostorem. Ty vole! No dobrý, cestu to opravdu jen připomíná, ale dle GPS je to tak správně. Nohy teda opět v mokru a pohyb jakýmsi prostorem směr státní hranice. V jednu chvíli jsem se začal vzdalovat od trasy na hodinkách, ale cestu jsem rozhodně žádnou neviděl v tom směru a tak jsem si říkal, že jde o chybu signálu, pak jsem se ale začal uhýbat nahoru a doleva a to už jsem věděl, že je špatně. Následoval průstup těžším terénem čistě v azimutu návratu na trasu. Ani zpětně netuším co mohl být nějaký orientační bod. Nějak jsem se pod ty prameny Jizery prohustníkoval, ale hlavou jsem šel do krize ve spojení s únavou nohou.

Jestli na hraniční cestě na polský Smrek je něco dobrýho, tak borůvky. Jsou tak vysoko a velké, že se k nim člověk nemusí ani sklánět. Jinak tedy trochu demoralizace, přestože jsem se připravoval na to, že tohle hraniční stoupání bude nejtěžší část výzvy. Co jsem netušil, jak bolavý bude sestup k Novému Městu pod Smrkem. Přišlo mi to strašně prudký a člověk to vidí přímo před sebou. Až potom pár příjemnějších serpentinek, aby se člověk musel zastavit a uhnout vpravo do kopřiv. Tak to tomu chybělo. Je to kratší, ale za to horší cesta.

U štoly František zbytečný zmatek, a zase pro druhý pokus jistota plynulejšího průchodu oproti řešení toho jak to myslí gps vs. jak vedou cesty (souběžně a stejným směrem). Rozhodl jsem se nezdržovat návštěvou Spálené hospody. Tekutin i jídla jsem měl dost.

Poslední stoupání na Měděnec jdu pěšky a tlačit na pilu chci až od seběhu k Streitovu obrázku. Tady jsem zas zmatenej jak lesní včela, po který cestě nahoru se vydat, i když je to přeci jasný. Krom barvy po tý horší a víc do kopce. Makám, nabírám vodu z pramene Mládí a taky řvu. Už mě ty kopce serou Odpočítávám poslední výškový metry a vidím rozhlednu. Pár minut odpočinku, dát vědět do světa stav věcí a hurá dolů. Seběh začíná supr příjemnou částí, kde se dá běžet. Od Tišiny asfaltka a pak zkratka, trochu těžší seběh přes několikero vodních hrazení k chatě Hubertka. Modrá je trošku schovaná, vede krásným bukovým lesem, ale už to pak sakra trvá a obec stále v nedohlednu.

Skrz Bílý potok do Hejnic se ještě snažím najít morál na tempo, i když jsem se musel rozloučit s časem do 7:30 a v jednu chvíli ještě omylem sbíhám na hlavní silnici a kašlu na to, abych se už vracel. Je to souběžně. Přesto mi to nedá a ještě si teda dávám poslední krátký kopeček, abych se vrátil na trasu dle GPS sídlištěm.

V cíli jsem rád, ale okamžitě vím, že znám spoustu kluků, kteří podle mě tuhle trasu musí dát pod 7 a dokonce i sám si věřím, že na čas pod sedm mám a vrátím se to zkusit. Vědět do čeho jdu, je výhoda i prokletí zároveň. Dnes, kdy mi dělá problém chůze se na návrat myslí těžko Ze Zubaté mám aktuálně pocit, že je to nejkrásnější ultra, které jsem absolvoval. Spoustou panenských cest. Především prvních 30km je úchvatných. V podstatě jsem neběžel rychleji než Jan Rudolf, jen jsem tolik nepauzíroval a šel v příjemnějším počasí. Za FKT jsem tedy rád, ale musí velmi brzy přijít další posun od někoho, kdo má na tuhle trasu fyzické předpoklady.

Poznámky: boty Hoka Speedgoat 4 - ani jedno podklouznutí spolu s ponožkama Compressport a vazelínou to dobře fungovalo i rozmáčený, přemýšlel jsem o využití hůlek, ale bylo by to asi 50-50, takže nakonec spíš bez. Počasí je důležitej faktor, neplýtvej silama pokud ti jde o výkon a pokus přelož, když by podmínky neměly být dobrý.

PS: nejhorší z celýho dne byla cesta domů. Samý uzavírky a semaforový omezení, bolavý nohy a z dvouhodinové jízdy byla tříhodinová. (nechtěl jsem si kupovat dálniční známku).