Pořadatelská krev mi tekla žílama vždycky. Uspořádat proto vlastní běžecký závod plánuju už několik let. S ultra jsem začal zhruba před šesti lety při nástupu na vysokou. Roky předtím mi vyplňovaly pravidelné OCR závody, tou dobou především série Spartan. Překážky mne ale po letech omrzely, stejně tak davy lidí okolo. Začala mi vonět nálada dlouhých běhů o samotě, obklopený úplným tichem a divokou přírodou. Takovýma barevnýma kecama by to nejspíš obhájil každej. Zkrátka a jednoduše, mé slibné kariéře naprostého asociála nestálo nic v cestě a já se plně oddal řemeslu ultramaratonce.

 

S úderem osmnácti let jsem začal vymetat domácí horské padesátky tempem, kterým začínající feťák navštěvuje noční kluby. Ovšem, podobně jako mnoha jiným běžcům, mi doma v Česku citelně chyběl závod, který by tak říkajíc vybočoval z řady. Pocitu, že je potřeba vymyslet naprostý unikát mezi českými ultratraily pomohl moment, kdy jsem narazil na legendární Barkley Marathons. Závod, který je mnohými považován za nejdivnější na světě, mi otevřel obzory. Pomyslnou skládačku doplnilo i seznámení s Bob Graham Round a následné rande s jeho českou vnučkou PVLH (které sice skončilo úspěchem, na další jsme však spolu už nešli).

S častějším cestováním do frýdlantského výběžku za přítelkyní jsem se taky vrátil do hejnické kotliny, kam jsem kdysi jezdíval na letní tábor. Tu ze všech stran svírá několik poctivých vrcholů. Při skotačení mezi žulovýma balvanama mi následně došlo, že jsem našel to správné místo.
 

Je mi necelých 25 let. To je dost málo na to, abych si oprávněně připadal jako mladý zobák. Bohatě to ovšem stačí k tomu, aby mi došla jednoduchá přímá úměra: "čím krásnější místo, tím zarputilejší ochranář". Zástupy cedulí "pozor tetřívek" mi daly dostatečně jasně najevo, že tolik razítek nikdy sbírat nechci.

​

A tak mi, podobně jako Menšíkovi v Popelce, cvrnkla do nosu myšlenka, kterou razí zmíněná Bob Graham, nebo PVLH - individuální výzvy, na kterou se běžec vydá zcela svobodně kdy se mu zachce. Po několika dnech strávených u Map.cz jsem vytvořil profil trasy připomínající horskou dráhu. "Vypadá to jak zuby," řekl mi první recenzent a dodal, že díky absolvování mého dalšího debilního nápadu nenajde ženu svého života a nezplodí děti, neboť zcela jistě zařve. Tato pragmatická úvaha dala v tu ránu zrod nejen názvu, ale i úkolu, který každý pokušitel musí pro přijetí do klubu splnit - být rychlejší než Zubatá. Ačkoli jsem nikdy smrťáka běžet neviděl, odhadl jsem jeho tempo na přibližných 9,5 minuty na kilometr. To je dostatečně rychlé na to, aby se běžec zapotil.

Tak se zrodila Zubatá. A už se na tebe těší...