#11 ZUBATÁ CHCE, ALE NEKOUSNE

Filip Maryško: Šel jsem to jen okouknout

Blíží se Bartlova bouda a dropbag v lese. Je tam. Půl litru kofoly naliju do kelímku a zbytek exnu. Rychle doplním vodu, ionťák, do kapsy otevřené balení korbáčiků a jdu dál. Jestli na něco není čas, tak na zastavování. Cokoliv je lepší dělat aspoň v chůzi. 

Michal Krym: Po hlavě do vody

Zvedáme se, a pomalu vyrážíme.

Na posledním zubu už je zubatá nemilosrdná a začne z našeho náskoku pomaličku ukusovat.

Sápeme se na horu skáčeme po kamenech je to náročné a přitom nádherné, ale jdeme dál.

ZUBATÁ,
ALE USMĚVAVÁ!

Karel Valenta: Se smíchem přes čtyři zuby

Skáču po schodech na Věžní stezce, tady si prý mám dát pozor, abych zas neplachtil, lehce to ignoruji a makám co to dá. V těchto místech závratným tempem 7 min/km. Takhle to tedy nestihnu. :D Naštěstí brzy přichází pevnější povrch a já roztáčím nohy co to dá. Nechápu kde se to v nich bere, na šedesátém kilometru a jde to i po čtyřech minutách!

JAK GARY ROBBINS
NA BARKLEY MARATONU

Filip Brož a Michal Hrabec: Zubatá premiéra s ultramaratonem

V půlce prvního Smrku oba sledujeme čas. Už jsme na trati více než 7 hodin a ještě máme 20 km před sebou. Michalovo koleno se nelepší, spíše naopak. Nechci ho opustit, od začátku je to naše společná akce a výzva. Bez něho bych tu nebyl. 

Lukáš Adámek: V boji
se Zubatou se čtyřnohým bodyguarem

Díky sociálním sítím jsme se o Mikim dozvěděli a hned si ho jeli vyzvednout. Plemeno Mudi jsem si zamiloval a Miki nám každý den dokazuje, jak je vděčný, za druhou šanci, kterou dostal a za nový úžasný život, který žije.

Makám, nabírám vodu z pramene Mládí a taky řvu. Už mě ty kopce serou Odpočítávám poslední výškový metry a vidím rozhlednu. Pár minut odpočinku, dát vědět do světa stav věcí a hurá dolů. Seběh začíná supr příjemnou částí, kde se dá běžet.

To uz začínal dobrý pařák, a ačkoliv se vlastně skoro furt šlo v lese, tak jsem si funěl jak prasátko. No, ale jakmile se vylezlo z lesa na hranici s Polskem, tak se mi do zad opřelo slunko a to už mi teda fakt nechutnalo.

Adrian věděl, jak moc mi na tomhle pokusu záleží. Na termínu i na tom, nenechat se pokousat. První výročí útěku ze spárů tý opravdový zubatý

a útěk před Zubatou, který by pro mě znamenal zadostiučinění. Rozvoz a příprava občerstvovaček je rutina. Mám nacvičeno z května. A déšť je lepší varianta než slunce a teplo. A rozhodně lepší než sníh.

Po pár kilometrech jsem doklusal ke Spálené hospodě, kde mi hospodská strčila do ruky orosenýho Birella dřív, než jsem si o něj řekl. Zatímco na mě její manžel zíral jak na ducha a dvakrát mi nabídl odvoz, spořádal jsem třetí pytlík bonbónů a vyrazil přes Měděnec na poslední stoupák.

Opět mě přivítaly haldy sněhu a v některých místech jsem po chvíli nad koryty potoků překračoval i dvoumetrové jámy. Objímajíc okolní stromy jak Miloš jsem je nakonec úspěšně překonal. Podařilo se mi dokonce překonat dosavadní rekord a do sněhu zapadnout až po pás.

Je mi necelých 25 let. To je dost málo na to, abych si oprávněně připadal jako mladý zobák. Bohatě to ovšem stačí na to, aby mi došla jednoduchá přímá úměra: "čím krásnější místo, tím zarputilejší ochranář". Zástupy cedulí "pozor tetřívek" mi daly dostatečně jasně najevo, že tolik razítek nikdy sbírat nechci.