#3 ZKROCENÍ ZUBATÉ
Lukáš Kekrt: První zářez na pažbě
"Do třetice všeho dobrého" se neříká pro nic za nic. Ovšem vidina druhého selhání na vlastní výzvě mě budila ze spaní podobně, jako představa pěkně zvučného prdu před státnicovou komisí. Prázdná členská tabulka navíc křičela nedočkavostí na první zápis. Sbalil jsem proto své Hoka Torrent, s příslibem návratu mimo zinkovou rakev políbil ženu a vydal se na sever.
Ačkoli norské rosničky hlásily stabilně už týden 20 stupňů Celsia, přidaly mi v neděli pět bonusových navrch. V podmínkách evokujících Western States jsem spustil hodinky a já vyrazil vstříc prvnímu vrcholu.
První kilometry se nesly v takové pohodě, že jsem za běhu zvládal obsluhovat Messenger. Techničtější pasáž přišla při výstupu na Černou horu, neb trasa vede skrz rašeliniště a proto tu nenašlápne pouze zkušený Král Jizerek. S elánem jsem přeletěl Poledni kameny i Cimbuří a spustil se po hlavě do údolí.
V Bílém Potoce, kde jsem si předem připravil první občerstvovačku, jsem do sebe seslal pytlík energy bonbónů, colu, jerky a vydal se na nejtěžší stoupák, Smědavu. Sluníčko začalo pálit o to víc a já doběhl na chatu s posledními zbytky vody. V táhlém seběhu na Bartlovu boudu naberete spoustu minut k dobru a jako bonus si neodděláte kolena.
U Bartlovky mě čekala druhá lidl taška s jídlem a já se vydal vstříc prvnímu Smrku. Do zhruba 43 kilometru je třetí zub přes občasný rašeliniště celkem běhatelný. Strmé stoupání se ozvalo až u polské hranice, u které jsem to před měsícem zabalil. Po zdolání třetího vrcholu se spolu s bolavým kolenem ozvala první krize. Po pár kilometrech jsem doklusal ke Spálené hospodě, kde mi hospodská strčila do ruky orosenýho Birella dřív, než jsem si o něj řekl. Zatímco na mě její manžel zíral jak na ducha a dvakrát mi nabídl odvoz, spořádal jsem třetí pytlík bonbónů a vyrazil přes Měděnec na poslední stoupák.
Tuto pasáž potkaly drobné kosmetické úpravy a to především z toho důvodu, že cesta, kterou jsem Zubatou původně natrasoval prakticky v polovině kopce mizí. Nově ke Spálené hospodě vůbec nedoběhnete a vydáte se přes Měděnec po zelené značce. Druhý a poslední výstup na Smrk západním svahem stojí za to, o to víc při zlaté hodince. Buďte ovšem trpěliví a šetřete si nohy na závěrečný seběh. Ten totiž vede po technické Věžní stezce, na které jsem si v minulosti rozbil hubu dvakrát a nikam přitom nepospíchal.
Trasu dlouhou 65km jsem dokončil za 9h 36 minut. To není kdovíjaké tempo, ale já byl rád, že mě vedro a koleno nechalo běžet. Dal jsem blízkému okolí vědět, že byla Zubatá poražena a v klidu a míru se odebral zvracet. Zubatá skutečně překvapila. Kombinace horka, kopců a místy extrémně technických pasáží vykouzlí opravdu parádní zážitek. A já se na ty vaše už moc těším.
Kekrt, El Directore.
