Ne, že by moje nápady byly nějak zářný. Ale tenhle z fleku obsadil první příčku v kategorii debilita roku. Vzhledem k tomu, že teprve začal květen, je to poměrně strašidelné skóre.

​

Inu, jako mladý zobák, ignorující moudré rady zkušenějších starších běžců na téma množství sněhu, jsem zůstal věrný svému přesvědčení. Tomu výrazně dopomohl raspenavský běžec Michal, který se ke mě na startu připojil a který se zkraje odkopal jako několikanásobný účastník B7 s nechutně svižným časem.

​

Po zdolání Ořešníku nás za Velkým Štolpichem přivítal první sníh. Ten kontinuálně přibýval až k vrcholu Holubníku. Výstup na Černou horu už připomínal útok finské armády v zimní válce. Sněhu se na hřebeni válelo tolik, že pád do jeho hlubin až po koule nebyl zanedlouho ničím zvláštním. Díky mé prvotřídní schopnosti orientace v panenském terénu se nám navíc podařilo třikrát sejít z cesty a zhruba čtyřikrát překročit ten samý potok. Pomyšlení na hrozící ostudu, že bych se ztratil na trati, kterou jsem sám vymyslel, nás nakonec dostalo až na cílové sedlo.

​

Haldy sněhu nás provázely až k Poledním kamenům, kde konečně ustoupily a otevřely se výhledy, které by v pohodě konkurovaly UTMB. V seběhu z Frýdlantského cimbuří mi Michal řekl, že v Bílém potoce skončí. Po dvaceti kilometrech a tří hodinách brodění se nebylo čemu divit. U místních jsem spořádal jerky, čaj, rozloučil se s Michalem a vydal se vstříc druhému zubu - Smědavě.

​

Při stoupání na obávané Richterově cestě se poprvé začala projevovat má schizofrenie. Pomyslně jsem začal fackovat sám sebe, trasujíc tuhle etapu před několika měsíci s šibalským úsměvem, jaká to bude prdel, na Mapách.cz. Haldy sněhu vystřídalo bahnité rašeliniště a do Torrentů mi nateklo jak na Spartanovi.

​

Při seběhu zasněženého východního svahu Smědavy mě humor začal pomalu opouštět a v hlavě mi poprvé zajiskřily myšlenky na DNF. Tomu nepřidala ani dvojice běžkařů, která dole u chaty zapínala s divným pohledem na mě vázání. V táhlém seběhu na Barlovu boudu mi ovšem z domova dorazilo několik povzbuzujících zpráv a já se rozhodl, že zkusím pokračovat. Na 40tém kilometru jsem objal dvoulitrovou Colu, spořádal balení energy bonbonů a s funěním se vydal vstříc vrcholu Smrku.

​

Přestože jsem se předem smířil s dalšími kilometry strávených v závějích, realita se rázem ukázala násobně extrémnější. Opět mě přivítaly haldy sněhu a v některých místech jsem po chvíli nad koryty potoků překračoval i dvoumetrové jámy. Objímajíc okolní stromy jak Miloš jsem je nakonec úspěšně překonal. Podařilo se mi dokonce překonat dosavadní rekord a do sněhu zapadnout až po pás. V půli stoupání podél polské hranice jsem se těsně pod vrcholem Smrku přes relativně dobrý čas rozhodl pokus definitivně ukončit.

​

Azimutem jsem chytil jakž takž průstupnou lesní cestu a po ní seběhl přes Tišinu a Hubertku do Bílého potoka. U Tišiny se ke mě připojil i výletící stínový trenér Pokorný, který mě doprovodil až do cíle.

​

Zubatá nás sice ztrestala, ale příjemně nakopla. Až sleze sníh, vyzvu ji znovu a tentokrát se poslední budu smát já.