Jizerky znám. Zimní strojově vyříznutá stopa se mi stala od útlého mládí průvodkyní po takřka celých horách. V létě jsem zas poznával odlehlá zákoutí na kole. Jenže kolo i běžky mají své limity. Jak kalamitou zjizveným Jizerkám přibývalo smrků i ve vrcholových partiích a mně se začaly načítat všechny mé oběhy kolem Slunce, pocítil jsem zvědavost zjistit, co přesně leží tam někde severně od Hřebínku, Krásné Máří či Tetřevích bud. Cesty na sever však byly ověšené zákazy vjezdu cyklistům, běžkařská stopa na sever nevedla, běžecky to bylo od Bedřichova moc daleko a v dravém mládí mi myšlenky na pouhý pěší výlet do těch míst přišly zavrženíhodné. Přesto se za mnohá léta urodilo pár příležitostí, kdy jsem do těch končin alespoň nakouknul, a tak jsem věděl, že tam se musím jednou podívat opravdicky.

Na podzim 2021 jsem dostal první příležitost zakousnout se do strmých severních svahů s plnou vervou. Se školou jsme byli na kurzu, a zatímco pilní studenti uháněli spořádat knedlíky k obědu, obrátil jsem hlavu strmě vzhůru z Bílého potoka směrem k Frýdlantskému cimbuří, obul ty správné botky a veden zvířecím pudem jsem polykal výškové metry luxusního kamenitého svahu. Za ten týden jsem ještě dvakrát měl příležitost vyběhnout vzhůru k oblakům a pokaždé to bylo intenzivní, technické, zábavné i poetické. A když jsem poté zaregistroval existenci Zubaté, uložil jsem si odkaz na ni do svého prohlížeče, a tam čekala na svou příležitost.

​

Letos se můj běžecký apetit rozrostl. Z občasného chalupáře jsem se stal plnohodnotným obyvatelem Jizerek. Sice mám čas běhat víceméně jen z práce domů, ale jelikož pracuji v Liberci a bydlím kdesi za Bedřichovem, dá se to považovat za solidní trénink. Trasy jsem postupně protahoval, v létě si zaběhl i leccos delšího a na podzim jsem se přihlásil na takový trochu delší závod. A věděl jsem, že trénink bych měl završit nějakým hezky dlouhým během. A tu se mi připomněla opět Zubatá, do jejíž rukou jsem s radostí svou závěrečnou fázi tréninku svěřil. Termín jsem na výběr neměl, bral jsem jediný, kdy mě rodinné radosti uvolnily. Průvodcem mého pokusu tak byl pozdní podzim, uměřené teploty, slunné počasí a daleké rozhledy.

 

V neděli 13.11. jsem si za sedmého odbití hodin na kostele zapnul hodinky a vyrazil vstříc čtyřem zubům. Na trať jsem se vyloženě těšil, neboť jsem věděl, že sám od sebe bych až příliš složitě hledal motivaci zrovna na takovouto trasu. O trase napsali ostatní běžci dostatek vět, proto jen stručně. Trasa je sice náročná, ale v první řadě je krásná! Všudypřítomný asfalt leckde odebral Jizerkám punc nepřístupných a romantických hor, jak je vykresluje nestor těchto hor, Miloslav Nevrlý. Ale Zubatá se asfaltu bravurně vyhýbá a k tomu propojuje to nejkrásnější z vrcholových partií i severních strmých a rozervaných svahů. To, co jsem si od této části hor sliboval se mi vrchovatě splnilo a svůj mentální šuplík krásných okamžiků si z trati odnáším bohatě naplněn.

​

Zpět k běhu. Na prvním zubu jsem zjistil, že mi z mého 18 let starého camelbaku teče voda přímo na záda, pročež jsem všechnu zbývající radši rovnou vypil. Drop bagy jsem nikde neměl, tak mi nezbývalo než pít čistou vodu z hor (koneckonců ta samá nám v podstatě doma teče z kohoutku a čistou potoční vodou zaháním žízeň vcelku pravidelně).

​

Můj stravovací plán byl prostý. Na začátku jsem vyběhl s plným břichem, takže jsem prvních 20 km nemohl nikam spěchat a jen jsem trávil snídaňové hody. Dalších 20 km jsem si vyloženě užíval a závěrečný půlmaraton byl otázkou morálu a pár gelů (slabost!). Při prvním stoupání na Smrk jsem navíc snědl jednu ovesnou tyčinku. Časový plán byl ještě prostší, neboť mou ambicí bylo stihnout vše do limitu a do tmy a případně běžet co nejrychleji. Mezičasy jsem předem nestudoval, tak jsem jen velmi zhruba cestou odhadoval, jak rychle běžím a tušil jsem, že to asi stihnu. A na výsledný čas si stěžovat nemůžu, ač zjevně to jde i rychleji.

​

Jizerky znám, od teďka zas o něco líp.

​

Foto: Rudolf Procházka