#5 KTERAKO JSEM SE ZUBATOU VYDAL ZKROTIT

HONZA RUDOLF: ŽE TO POD 8 HODIN NEJDE?

Začíná léto, dovolenky, pivečka na Letné a trekování po horách, to většinou z toho běhu moc nebývá. A obzvláště, když je hic. Tak jsem se rozhodl využít poslední formu zbylou z jarní přípravy a zúčtovat jí na pořádně zubaté výzvě A hlavně ověřit, kolik formy zbylo po Lavaredo UD z minulého týdne, a hlavně z rozlučky se svobodou z pátka a soboty, kde jsem rozhodně nebyl diskrétní a opatrný.

Plán byl jednoduchý. Dvě dávky! Takže první dávka cca 0,7l vody v Bílém Potoce, a 1,5l vody po seběhu ze Smědavy také u silnice. Ha, naivní myšlenka o dostatečnosti.

Ale vyběhl jsem, poměrně solidně vydupal první kopec a zažil první kamenité překapení, tzn. volně přes šutry dolů, tam se otočit na knoflíku a prudce nahoru kolem Štolpichu. Zatím dobré, zatím stezka, dokonce byla i chvilka běhatelného asfaltu, nicméně to skončilo prudce a náhle odbočkou vlevo na Ptačí kameny a na Holubník, a tam už začal pravý trail. Kořeny, kameny, neznačené stezky a první kufrování.

 

No co, kouknout do mapy, kouknout na hodinky a jít skrz keře, křoví, bláto a borůvky na nádhernou cestu (rozuměj: stezička o šířce jeden a půl boty). No a vzápětí, po křížení za Holubníkem přišla další odbočka do říše jelenů, borůvek a rašeliny. Tady to už teda pěkně čvachtalo, prvních asi 100 metrů jsem se snažil moc nevybírat bláto, ale to už pak nemělo smysl.

Čekalo mě tolik čvachtáníčka, že jsem se pouze vyhýbal túním, ale blátu už ne. U potoka jsem se trochu pokoukal, zakochal a vydal se blbě Takže opět, prodrat se přes křoviny a hurá dál drtit stezku, která se zúžila na šířku jedné boty, ale která zase začala pružit jak trampolína. Mokrá.

Každopádně, následovalo klasické Jizerské peklíčko po panelech a pak klasické Jizerské kocháníčko po dřevěných lávkách. Preference terénu jsou asi jasné Jen bacha, mokrý dřevo klouže, málem jsem kolemjdoucímu pánovi udělal krátkou a svižnou prezentaci o rozplácnutí. Po seběhu mě čekala první flaška pití v Bílém potoce u kostela, kde je mimochodem i fontána. Zchlazení a namočení jsem rozhodně ocenil, během zbytku běhu jsem pak takto vybíral hodně potoků.

Další část byl výšlap na Smědavskou horu, který byl reklamován jako nejhorší. Asi byl nejprudší, ale je relativně na začátku, takže z kraje dne ještě nemusí být vedro, a navíc mám rád, když výškový metry rychle stoupají, takže to vlastně celkem šlo Co byl ale celkem už vopruz, byl dlouhý silniční seběh ze Smědavy dolů k druhé občerstvovačce, kde jsem si připravil další pití, natlačil gely, sušenky, odlehčil a po osmi minutách pauzičky i napsal své budoucí ženě, že žiju a že to je zatím lambáda. Ha, zatím...

Třetí kopec, který byl na Smrk, už byl teda náročný, je tam stoupák podél potoka, který je přesně v tom sklonu, kdy to je náročný na běh a pomalý na chůzi, takže jsem chvíli cupital, chvíli šel a to jen k tomu, aby mi tak v půlce došla šťáva a už jsem mohl jen jít. To uz začínal dobrý pařák, a ačkoliv se vlastně skoro furt šlo v lese, tak jsem si funěl jak prasátko. No, ale jakmile se vylezlo z lesa na hranici s Polskem, tak se mi do zad opřelo slunko a to už mi teda fakt nechutnalo.

Nahoře kouknout na rozhlednu, vydechnout a prodloužit krok a volným pádem dolů. Je to už fakt dlouhý seběh, ale je měkký a když vynecháte nepříjemnou část, asi 50 metrů, kde byly kopřivy po pás, tak to je i docela příjemný, nijak extra technický, prostě se to dá valit, kdyby člověk měl chuť a správnou tělesnou teplotu.

V tomhle seběhu jsem ale už věděl, že pokud neseženu další pití, tak pomřu, naštěstí offline Mapy.cz podržely, po seběhu a trošku vrstevnicové rovinky jsem se ochladil v Lomnici a pak po malém asi 250m odběhnutí z trasy i zaběhl do stánku bikerů do Spálené hospody, kde mě kola a pití zachránili a v podstatě dotlačili do zbytku trasy. Takže bacha, ve třetím kopci a hlavně ve třetím seběhu není skoro žádná voda na pití, bylo to až těsně před výběhem na čtvrtý zub.

Zrovna před tímhle posledním krpálem jsem si říkal, jak jsou ty poslední tři kopce takový pěkně definovaný. První výšlap je přeci jen takový, že člověk jde prudce nahoru a pak se na vrcholu Jizerek tak nějak houpe nahoru a dolů, že člověk neví, co čekat. Ale že tyhle poslední jsou podle profilu takový dobře vytyčený, prudce nahoru, dát fotku na špičce kopce a kutálet dolů.

 

Tak s tímhle vědomím jsem začal poměrně svižně stoupat vzhůru Smrku, Cola mě celkem držela a já si stále počítal, kolik mi zbývá času a jaké musím mít tempo, abych to dal pod 8 hodin. Jsem počítal, počítal výšku, délku, rychlost, a najednou prďák dolů jak svině. Neeeeee, a všechno nadšení z času pod 8 byla tatam, protože to najednou přihouplo další neplánovaný vejškový. Kupodivu to ale mělo vliv takový, že jsem sice ztratil motivaci, ale trochu jsem se naštval na traséra, co to vymyslel za zradu, a vlastně jsem ani nezpomalil. Příjemné zjištění pak i bylo, že kousek po napojení na modrou značku na Smrk, jsem opět zjistil chybu ve výpočtu, a že to na Smrk vlastně už není tak daleko. Značka - Smrk, 2,3km, 1 hod. V běžném turistickém tempu ale. Tak jsem zase přitopil pod kotlem a funěl do kopce.

Opět všechny upozorňuji, že tohle je ve vedru faaaakt doooost hnusný, protože stoupáte po šutrech a kamenitých polech do dost prudkého kopce, a praží vám to do zad a od šutrů zas odráží i do xichtu. Takže je lepší makat, ať to není hodina do kopce, ale třeba 35 minut. Navíc je v půlce další značka podobného ražení, která taky motivaci trochu zvedne.

Takže výpočty pro čas pod 8 pokračovaly až na vrchol, a tam už bylo v podstatě rozhodnuto. Mám 53 minut na 9 kilometrů, tzn. tempíčko lehce pod 6, a to už z kopce jde dobře držet. Samozřejmě, zadarmo to není. Nejdřív překvápko, kousek pod Smrkem jsou takový obrovský schody, ze kterých se musí seskakovat, což na cca 55. km není příjemný pocit v kolenou, a pak zas pár kilometrů po asfaltovém seběhu. Největší hnus byl ale rozhodně finální průběh Bílým Potokem a Hejnicema, kdy už to bylo tak 2,5km po rovince po asfaltu naprosto bez stínu, ve vedru a vedle cyklistů. Třešnička na dortu, schodíky k Hejnickému kostelu, už skutečně jen pozvednou úsměv, naštěstí mi na posledním schodu nahoře píply hodinky a já mohl sednout na zadek a vydechnout s časem 7:56.

Pocity? Dojemné. Kašna před kostelem už asi zažila lepší časy, ale fakt jsem se musel opláchnout, doporučuji to tedy neběžet ve vedru. Ale jinak to je skutečně trail, místama hodně běhatelné, a místama hodně neběhatelné. Pokud máte na hodinkách navigaci, tak se jí držte, protože GPX podklady jsou super. Kdykoliv jsem zakufroval a seběhl do bažiny a do křoví, tak stačilo jít přímou čarou na trasu, a tam mi perfektně seděla moje lokace s plánovanou lesní pěšinkou. A také doporučuji si buď zjistit, že Spálená hospoda bude mít otevřeno, a nebo si tam nechat další dropbag. Mezi třetím a čtvrtým stoupáním to skutečně přijde vhod.

received_3096989723865977.jpeg
received_559209321743358.jpeg