Photo 19.11.2021 12 53 42 (6).jpg

#8 JAK GARY ROBBINS NA BARKLEY MARATONU

FILIP BROŽ A MICHAL HRABEC: ZUBATÁ PREMIÉRA S ULTRAMARATONEM

Září, sedm hodin ráno. Volá mi Michal Hrabec z Running2, že pro nás vymyslel ultra výzvu. „Hele, slyšel jsi někdy o Zubaté v Jizerských horách,“ ptá se mě Michal. Odpovídám, že vůbec a už googlím o co jde. 63 km v Jizerkách 3000+ převýšení, solidní, pomyslím si. Vzápětí mu však odpovídám, že do toho jdu.

 

Michal oproti mě má spousty zkušeností s ultramaratony. Já jsem oproti tomu nováček. Zubatá je moje první ultra. Nikdy jsem takhle dlouho neběžel, akorát jezdil na kole. Obecně jsem celý život hodně sportoval, místy až na vrcholové úrovni. K tomu jsem vystudoval VŠ se zaměřením na TV a sport a několik let jezdil závodně na silničním a horském kole. Teď mě pohltilo běhání.

 

Sraz Zubaté

 

Původně jsme chtěli Zubaté utéct 8.11., ale nakonec to nevyšlo, jelikož Michal odcestoval do zahraničí. Já si namísto toho dal dostaveníčko na vůbec prvním srazu Zubaté na Kokoříně a vůbec jsem nelitoval. Od zkušených borců, co Zubatou zkosili, jsem pochytal cenné rady, zvlášť pak na občerstvovačky či tempo. Celkově jsem si sraz Zubaté užil a byl to fajn trénink. Michalovi jsem pak předal veškeré informace a stanovili jsme si datum 17. listopadu, aneb není lepší způsob, jak oslavit státní svátek. 

 

Jelikož bydlím na Vysočině a Michal v Praze, tak jsem předem zamluvil v Hejnici penzion Zvon. Ten se nachází hned vedle kostela, kde je start i cíl Zubaté. Více než doporučuji, mají i skvělé wellness či saunu. Do Hejnic jsme dorazili odpoledne před naším startem. Ještě večer jsme si udělali dvě občerstvovačky. Obě v Bílém Potoce. První okolo 20 kilometru, když se poprvé vybíhá z Hejnice směr Smědavská hora. Tu druhou opět v Bílém Potoce, ale na druhou stranu, než začne stoupání směr Smrk. Vše jsme zahrabali do listí na kraj lesa – dvě coly, vodu, gely a brambůrky. Ideální kombinace. 

 

Majitel penzionu nás celkem vystrašil, že se tu dost krade a pokud naše zásoby někdo objeví, asi o ně přijdeme. O to více jsme se snažili s maskováním. Připravili jsme si výbavu a oblečení. V zásadě jsme vše důležité nesli v našich vestách – co hodinu to jeden gel, nějaké tyčinky, sušené maso, dětská přesnídávka a každý litr vody + dozadu jsem dal rezervní půllitr ionťáku pro případ krize. Samozřejmě nesmím opomenout povinnou výbavu a nějaké oblečení.

 

Podle předpovědi mělo být celkem slušné počasí – okolo 5 stupňů, mlha bez deště. Stanovili jsme si, že vyběhneme v 5 ráno, nastavili budík a šli spát. 

 

Den D

 

Je to tady! Čas na můj první ultramaraton a individuální výzvu. Oblékáme se do kůží, bereme vesty, čelovky a směr kostel. Oba máme nahranou mapu v Garminech, plus oba iPhone s Mapy.cz, což se ukázalo jako fajn kombinace. Nakonec spouštíme hodinky okolo 5:30 ráno a vyrážíme poklidným tempem směr Ořešník a první kopec. Hned od začátku stoupáme. U Vodopádu Velký Štoplich si poprvé namáčíme oba boty. Přeci jen je stále tma a mlha. Škoda, výhledů a kochání se krajinou si dnes asi moc neužijeme. 

 

Dál pokračujeme Hřebenovkou, která je super. Nabíráme tam rychlejší tempo, ale u Holubníku se poprvé ozývá Michalovo koleno. Musíme zvolnit, především do kopců. Mezitím oba dodržujme stravu a pitný režim. Já si beru co hodinu jeden gel a vždy to zapíjím několika doušky vody a ionťáku. 

 

Po neznačené trase u Bílé smrti se lehce brodíme vodou a mokřady. Nic hrozného. Všude okolo nás je nádherný podzim – mlha a ticho. Akorát stromy jsou již pokryté ledem a jinovatkou, což je znát zejména na hřebenovce na dřevěných chodníčcích. Chvílemi si připadám jak Pljuščenko a vzpomínám na zápočet z krasobruslení. 

 

Michalovo koleno nic moc, ale drží, takže jdeme dál. Po Štolpiššské silnici sbíháme dolů k Frýdlantskému cimbuří. Nádherná příroda, stále se nemohu nasytit. Tuhle cestu rozhodně neběžím naposledy, což jsem ještě nevěděl, jak to celé dopadne. 

 

Michal nám také předem stanovil přes Garmin Pace Pro tempo celého závodu. Plán byl pod 9 hodin, což jsme netušili, co udělá koleno. Nakonec jsme hráli o to, abychom to stihli do 10hodinového limitu. Jsme zpět dole v Bílém potoce. Probíháme vesnicí a za kostelem zpět do terénu. Tady je naše první zastávka na jídlo. Dobíráme vodu, hltáme colu a jíme brambůrky. Chybí už jen Netflix. Za deset minut jsme zpět na trati a opět stoupáme. Vtipkujeme, povídáme si, no prostě pohoda, ale oba tušíme, že to úplná pohoda nebude. 

 

Jsme zpět na Richterově cestě a rozcestí, kde jsme už jednou byli. Před námi je Smědavská hora. Nahoře nás opět vítá mlha a led. Zima nám však není. Všechny  „rovinky“ či traverzy běháme. Sem tam i nějaké stoupání, co koleno dovolí. Ze Smědavy se ocitáme na silnici – dálnice. Oba jsme odkojeni silnicí, takže nabíráme tempo pod 5 a letíme dolů směr „zkratky“. Oba si užíváme technické seběhy. Akorát musíme dávat pozor na to, co se skrývá pod listím. Nejen tady, ale všude je ho více než dost. Několikrát ucítím kotníky či achilovku po špatném dopadu. Co teprve koleno Michala. Během cesty jsem slyšel dost sprostých slov, že by obohatily nejeden slovník.

 

 

 

 

 

U Bartlovy boudy máme další jídlo. Dopřáváme si další Netflix občerstvovačku. U toho nás sledují lesníci, kteří zde těží dřevo. Zřejmě jsou zvyklí na všechno, ale vidět dva běžce, jak se cpou chipsy a colou uprostřed lesa…Chvíli vysvětlujeme, co tady děláme a pokračujeme dál směr Smrk (poprvé). Mokré boty už ani nevnímáme, ale první zapadnutí do bahna ano. Málem jsme tam nechali oba boty. Bahno a špínu však vyřeší první nasáklý mech. Oba víme, že Zubatou nelze běžet v zimě a ve sněhu, to je nemožné. Jedině snad na lyžích nebo s hřebíky na botech. 

 

 

V půlce prvního Smrku oba sledujeme čas. Už jsme na trati více než 7 hodin a ještě máme 20 km před sebou. Michalovo koleno se nelepší, spíše naopak. Nechci ho opustit, od začátku je to naše společná akce a výzva. Bez něho bych tu nebyl. Michal však sám vzápětí říká, že to tímhle tempem pod 10 hodin nestihneme, aktuálně to vychází na více než 11 hodin. Domlouváme se, že to mám zkusit sám, počká na mě nahoře na Smrku (na druhé straně) a dáme si společný seběh dolů do Hejnice. Přikyvuji a vyrážím. 

 

Pokud to mám zvládnout, musím nasadit rychlejší tempo a stáhnout více než hodinové manko. Před sebou mám ještě půlku prvního Smrku a to samé mě čeká z druhé strany. Střílím do sebe další gel a jedu do plnejch. Přebíhám vrchol Smrku a letím dolů k Rapické hoře. Technické seběhy dávám tempem okolo šestky. Vím, že jedu hranu a pokud zakopnu nebo špatně naskenuji trať, tak letím hubou k zemi. Přibíhám dolů a vítají mě první single tracky, které jen míjím obloukem dál po cestě. Lidé na mě zvláštně koukají, proč tak ženu. Honí mě Zubatá, není čas na hrdinství. 

 

 

Dole u Spálené hospody mi Garminy pípnou osm a půl hodiny na trati a do cíle zhruba 12 km. OK, takže slušné silniční tempo je na místě. Jenže před sebou mám jen druhé stoupání na Smrk. V duchu proklínám otce Zubaté…

 

Ke Streitově obrázku to celkem jde, na Smrk to jsou ještě asi necelé 2 kilometry. Šplhám po kamenech a rychlou turistickou chůzí jdu nahoru. Něco je špatně, začínám mít lehké halucinace a nohy mi těžknou. Dávám do sebe skoro vše co mám – dva gely, magnésko, zbytek vody i dvě tyčinky. Někde v půli šplhání vidím studánku, dávám do sebe asi litr vody a musím jít dál. Hodinky ukazují devět hodin. Sakra…Takhle do dopadá, když se na ultra zapomenete najíst.

 

Ve sluchátkách AfterShokz mi zrovna hraje Kanye West a jeho Stronger. Zvedni se srágoro a běž, to dáš. Vyšplhám se na Smrk a jakmile se terén srovnává dávám do pohybu nohy. Mám křeče, jsou těžký, ale nějak dávám mašinku do pohybu. Vždyť už je to jen z kopce dolů. V prvním seběhu už mám zase tempo okolo šesti a půl. Kde je Michal? Tady někde měl čekat. 

 

Krajina byla kompletně promrzlá, dokonce padal lehký sníh. Tady asi nečeká, bude dole v teple, pomyslím si. Taky že jo, za dva kilometry ho potkávám v seběhu u Tišiny. V té chvíli mám asi zhruba 35 minut na to, se dostat do cíle v limitu. Poprosím ho o rychlý gel poslední záchrany, dopíjím zbytek ionťáku a křičím, že to prostě zkusím. Souhlasí a já letím sám dolů, hlava nehlava. 

 

Za Hubertkou jsem pozdě odbočil dolů, měl jsem zahnout asi o 50 metrů nahoře. Podívám se doleva, kde vidím traverz, který vedu na cestu, na které jsem měl být. Skluzem sjíždím dolů a jedu dál. Drž se po modré, zní mi v hlavě. Probíhám lesem po slušných cestičkách, dokonce potkávám rodiny s dětmi. V dáli už vidím Bílý Potok. 

 

Jsem na první asfaltce u kolejí, píp. 10 hodin! Do P….e… V hlavě mi to šrotuje. Připadám si jak Gary Robbins na Barkley maratonu. V oku cítím slzy. Teď už to jen doběhnu…ale na tempu nepolevuji, stále do toho šlapu co mi nohy po 60 km stačí. Do cíle mi chyběly 2 kilometry!

 

Kilometr před cílem, kdy probíhám okolo činžáků v Hejnici to beru sportovně. Už přemýšlím, kdy se na jaře vrátím, jaké další ultra závody zkusím. Dolomity? Tatry? Rumunsko? Teď hlavně zimní objemy a odpočinek s rodinou. Obíhám kostel a vychutnávám si schody do cíle. Jsem dojatý a pyšný zároveň. Vždyť je to moje první ultra, co by jsi chtěl…V hlavě mi jede obrázek Rockyho a vítězných schodů na B12 závodě. 

 

Jsem tady. Garmin Fenix mi pípá, že jsem dorazil do cíle – 10 hodin a 18 minut. Bylo to těsné! Sedám si na lavičku a vnímám, co se stalo. Myšlenkami se vracím k Michalovi, kde asi je. Do toho se mi vybil iPhone. Po 45 minutách jsem celkem promrzlý a mám toho dost. Najednou mi na chvíli ožije iPhone, volám Michalovi a prý je už kousek od kostela. Ptá se na výsledek. Jakmile dorazí padáme v obětí, povinné selfie a jdeme do lokální kavárny na teplé jablko a marokánku. Už plánujeme jaro! 

 

Zubatá mě dostihla u bran. Příští rok ji to vrátím s plnou parádou. 

Filip

Photo 19.11.2021 12 53 42 (7).jpg
Photo 17.11.2021 7 21 14.jpg
sraz 4.jpg
sraz.jpg
Photo 17.11.2021 12 22 05.jpg
Photo 17.11.2021 13 10 19.jpg
Photo 17.11.2021 8 43 15.jpg
Photo 19.11.2021 12 53 42 (18).jpg
Photo 17.11.2021 13 39 51.jpg
Photo 19.11.2021 12 53 42 (22).jpg
Photo 19.11.2021 12 53 42 (25).jpg