FILIP MARYŠKO: ŠEL JSEM TO JEN OKOUKNOUT

A je to tady. Budík nařídit na pátou a nejde usnout. 

​

Od doby, co jsem se o Zubaté dozvěděl, odteklo z jejích vrcholů hodně vody. Poprvé jsem se chystal už skoro před rokem, ale skočil do toho sníh. Ten se drží v kopcích kolem Hejnic dlouho. Tak dlouho, že už mi na to pak přišlo zas moc horko. Nebo do toho skočilo jiné běhání, neschopnost se domluvit s parťakem, prázdniny a další vlna veder. 

Nakonec jsme se domluvili na druhý říjnový víkend, ale jakmile mi došlo, že už na horách zas začíná nenápadně sněžit, nebylo na co čekat. 

​

Rozhodnuto. První možný volný den jedu. Ať už sám, nebo s někým. Nemůžu už dál vyčkávat. Ani jsem nevěděl jestli jen na obhlídku, nebo na ostro. Takže zpátky k tomu budíku.

​

Nerad vstávám brzo, když se nejedná o jednodenní snowboarding. Nebo Zubatou. Házím věci do auta a uháním směr Hejnice. Plán mám. Mapu nastudovanou, profil trasy v hlavě. Vím, kde nechám auto, abych se k němu dostal po prvním zubu a 23km a kde schovám dropbag v lese u Bartlovy boudy na 37.km. Na další “občerstvovačku” nemám čas a tak to bude muset stačit. Zavezu dropbag do lesa a jedu k mostu mezi Bílý potok a Hejnice. Na start asi 2,5 km. Od kostela vyrážím v 8:10. Chvilku později než jsem plánoval. Mám vypsané mezičasy FKT, ale hlavně moje mezičasy jak bych chtěl jít. 

První zub

​

Nenechávam se rozházet pomalým tempem do kopců a vím, že na takové trase je třeba koukat na průměr až po seběhu nebo delšich úsecích. Na prvních 6km nastoupám přes 500m, takže to kouše hned zkraje. Vrchol Ořešník, vodopády Velký Štolpich a probouzející se slunce mě ženou dál a těším se co přijde. Schody, stoupání, kličkování mezi balvany, schody a rozběhnout rovinku od Tetřeví boudy. Před křižovatkou u sedla Holubníku jsem se tak kochal, že jsem najednou nevěděl kudy, uhnul vlevo a hned se zas vracel, protože to bylo logicky rovně. Do bažin. Vzhůru do močálů na hřebenech. Podobný terén a vlhkost 258 % se bude dnes ještě opakovat. Běh rašeliništěm a navigace v borůvčí. Tak to sedí. Místy zapadnu do půl lýtek. Kotníky mě drží a cítím se skvěle. 

​

Do tempa se zase vracím na dřevěném chodníku, kde mě jen rozhazujou nepravidelné schody a musím upravovat krok. Proletím znovu kolem přístřešku na sedle Holubníku a první větší klesání je tady. Seběh nejde napálit jak bych si přál, ale průměr se lepší. Hlavně je to ale skvělá zábava. Polední kameny, Frýdlantské cimbuří. Velká podívaná. 

​

Druhý zub

​

Dobíhám k autu, přezouvám se do suchých a doufám, že chvíli vydrží. Doplním vodu a jdu. Na dalších pěti km nastoupám přes 650 m, takže většinu opravdu jdu. Nenechám se rozházet. Vím, že je to součást procesu na tak kopcovité trase a snažím se šlapat svižně. Boty můžu zase vylívat. Čvachtání je nepřijemný, ale zvykám si. Dneska to není jen o pomalém stoupání a rychlém seběhu, ale hlavně o přechodech z chůze do běhu a zpátky. Vrcholky zubů dnes nedají nic zadarmo. Často mokrý terén a borůvčí. Někdy je na seběhu tmavým lesem tak šero, že musím zvolnit, abych se nepřerazil. 

​

Blíží se Bartlova bouda a dropbag v lese. Je tam. Půl litru kofoly naliju do kelímku a zbytek exnu. Rychle doplním vodu, ionťák, do kapsy otevřené balení korbáčiků a jdu dál. Jestli na něco není čas, tak na zastavování. Cokoliv je lepší dělat aspoň v chůzi. 

​

Třetí zub

Očekávám nejpomalejší část dne, kdy naberu sílu na finále. Dává se do mě zima a vím, že pomůže přidat. Šlapu do toho až sejdu z trasy. Nadělím si skoro 100 výškových a musím se vrátit na trasu. Tenhle kufr zamrzí ale nevadí. Šlapu dál. Bažiny na vrcholu, kde se cesta chvílema úplně vytratila. Asi byla napsaná trailovým písmem. Držím se GPS. Hřeben tohodle zubu je snad nejdelší. Stoupání místy není prudký, ale už je to dlouhý. Stoupám po hranici borůvčím. Poláci snad vůbec nesbíraj houby. Cesta je plná hřibů, ale nevzal sem si košík. Detaily tady už moc nevnímám. Někde tady jsem měl vytipovaný místo na dropbag před čtvrtým zubem. Mohlo to být u trek centra U Kyselky v Novém Městě pod Smrkem, ale nebyl na to ráno čas. Počítal jsem s tím a všechno občerstvení mám u sebe. 

​

Čtvrtý zub

​

Myslel jsem, že tohle už nějak doklepu, ale stoupání na Smrk je nekonečný. Nahoře se mi v kamenném poli nohy už dost motaj. Ještě ve stoupání dávám včas gel na finále. Jsem na rovince na vrcholu Smrku a začínám se rozbíhat. Hlava si počítá časy a tempa, ale nohy běží jak se dá. Dá se. 

​

Teď už vím, že to bude pod 9. Doufám. Nejdelší běh dne začíná. Snad se udržím v běhu až ke kostelu. Běží se skoro 9 km vkuse. Teď už vím, že to bude pod 9, i kdybych měl poslední kilometry jen jít. Od nádraží v Bílém potoce už vidím věže kostela. Moc to neodskakuje, ale jsem tu. Vystoupat schody před kostel a svalit se na římsu. Jen chvilku poležet.

Myslel jsem, že možná jen obhlídnu trasu na příští víkend, ale kdo ví, co bude. Počasí hrálo do karet. Zubatá se za mnou hnala, dvakrát jsem se jí snažil setřást změnou trasy, ale stačilo do toho pořádně šlápnout. A okouknout trasu v čase 8:41 není vůbec špatný.

Prostor pro zlepšení je vždycky. Nevidíme se naposledy. 

Moc pěkná trasa. Krásná, divoká a mokrá.