Moje běžecká kariéra začala zhruba v druhé polovině roku 2021, kdy jsem tak nějak začal aktivně běhat a občas nějaký ten menší závod, (vlastně jen tři :D). Největší zlom přišel v listopadu téhož roku, když jsme se dostali na startovní listinu štafetového běhu VltavaRunu. Tady jsem se opět shledal a dal dohromady s mým kamarádem, a teď i mentorem Karlem Valentou (tímto tě zdravím Kájo), který už byl velice zkušený běžec a ultramaratonec. Takže si nás vzal do parády, aby nás trochu připravil na závod. Začali jsme pobíhat po kopcích tady v Lužických horách, samozřejmě nechyběla ani Kájova oblíbená Jedlová :). Někoho z týmu to neoslovilo já byl ovšem úplně nadšený. Byla to paráda, běhat po kopcích nikam se nehnat a kochat se krásou našeho výběžku.

 

A tady to vlastně všechno začalo a tak se mi to zalíbilo, že jsem chtěl víc. Chtěl jsem vědět jaké to je zaběhnout si ultra. Můj doposud nejdelší běh byl 41 km a 873 m. A jednou Kája přišel s nápadem a nabídkou jestli si nechci zaběhnout ZUBATOU💀. On už jí měl samozřejmě jednou za sebou a to ještě v čase pod osm hodin. Říkám „jasný, proč ne”. Nemohl jsem se dočkat až se postavíme na start v Hejnicích před kostelem a vyrazíme. Modlil jsem se aby nám to nepřekazilo počasí. Podle předpovědi mělo v neděli vydatně pršet celý den. Nakonec se na mě ale štěstí usmálo.

​

A je to tady. Je neděle 5.6. 2022 7:15, děláme společnou fotku s Kájou a vyrážíme vstříc ZUBATÝ💀… věděl jsem že Kája to dá s přehledem, já měl jasný plán utéct ZUBATÉ💀pod 10h za každou cenu. Máme před sebou první stoupání na Černou horu a hned zjišťuji že nám to ta ZUBATÁ zadarmo nedá. Říkám si pro sebe v duchu „tak jdeme na to Míšo”, začínám šlapat na první zub, je to náročné, ale mám to i s přednáškou od Káji kde co je a kde se mu co přihodilo, takhle v podstatě celou cestu :). Dokonce i podle hodinek a PacePro které jsem si nastavil nadělujeme ZUBATÉ sem tam i nějakou tu minutku. Jasný, člověk teď začal, tak je ještě plný síly. Blížíme se k prvnímu vrcholku. Všude samá bažina, snažím se našlapovat tak abych si moc nenabral, ale moc to nejde. Jednou, dvakrát, třikrát a mám v botách jeden velký rybník. Naštěstí mám v autě připravené náhradní boty, stačí jen seběhnout dolů. 

​

Překulili jsme se přes vrchol a pádíme dolů. Dochází mi voda, tak zastavuju a u takových menších vodopádů si namočím čepici a doplňuji vodu do láhve. Voda byla osvěžující a krásně čistá, tak snad se to dá pít říkám si… no co maximálně se z ní p….. :D.  Musím dodat že voda byla výborná a nic mi po ní nebylo, takhle jsem doplňoval asi třikrát a vypil z místních zdrojů přírody asi tři litry vody.

 

Běžíme dál, jsme u první plánované zastávky, bereme suché ponožky a boty. Hodíme do sebe nějaké cukry a magnézko a jedeme dál. Žádné zdržování. První zub ZUBATÉ byl krásnej, taková zdravá stolička. Jdeme na druhý zub, ten už se mi vůbec nelíbí, připadá mi jak pěkně zkažený špičák, pro mě asi ten nejošklivější zub. Ale co se dá dělat, jsme tu aby jsme jí zdolali. Teď už je to o poznání náročnější, do toho začíná mít sluníčko už pěkně sílu, takže nakonec místo deště máme 24°C bez jediného mráčku. Říkám si, jestli jsem schopen to vůbec dát do konce, začínám být odevzdaný a v hlavě se mi honí spousta myšlenek, sem tam si zanadávám na zubatou, ale to už jsme na vrcholu druhého zubu, takže zase honem dolů.

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

 

 

 

 

 

Začíná být už docela obtížné přecházet z chůze do běhu a seběhy už taky nejsou tak jednoduché. Ale vím, že nás dole čeká zase občerstvovačka a chvilka odpočinku, takže pádíme co nám síly dovolí. Konečně jsme u auta, doplníme co potřebujeme. Na chvilku si sedám do stínu a dávám si pomeranč. Nic lepšího jsem v životě nejedl :D Zvedáme se a mažeme na další zub. Koukám na hodinky, půlku máme za sebou a náskok na zubatou 55 min. Na třetí zub se mi vybíhá o poznání líp než na druhý, běží se mi tak nějak zlehka i terén je lepší než na tom druhém zubu. Postupujeme zdárně kupředu, zatím žádná vážná komplikace, jde to zatím dobře. Jen to sluníčko by nemuselo tak pařit. Šplháme se k dalšímu vrcholku, ta pěšinka tím borůvčím po čáře k polskému vrcholu je parádní. Na vrcholku dalšího zubu děláme foto, žádné větší zdržování a mažeme zase dolů doplnit vše potřebné.

​

Sluníčko nás pěkně ždíme a síly rychle ubývají. Tady už pozoruji i na Kájovi, že toho začíná mít plné kecky a to je co říct. Přechody z chůze do běhu jsou čím dál tím obtížnější, pro mě je to nejhorší když vyběhneme na rozpálený, tvrdý a hnusný asfalt. Teplo sálá zespodu a ze shora paří sluníčko. To mi dává jednu ránu za druhou. Při každém seběhu koukám, kde si naplnit láhve na vodu. Co zub to litr vody. Myslím na to jak bych si dal krásně vychlazené pivo. Blížíme se k autu, poslední zastávka před posledním zubem. Pořád máme náskok zhruba 56 min. Tady se zdržíme už o něco déle, zhruba 12 minut, první kousek, co si zubatá ukousla. Sbíráme veškeré své poslední síly. Naleju do sebe ještě magnézko, do vesty hodím Enduro snack gel. Zvedáme se, a pomalu vyrážíme. Na posledním zubu už je zubatá nemilosrdná a začne z našeho náskoku pomaličku ukusovat. Sápeme se na horu skáčeme po kamenech je to náročné a přitom nádherné, ale jdeme dál… a nastane první nepříjemnost. Káju chytí křeče. Nemáme už ani magnézko, to zůstalo v autě. Jediné co máme po ruce je Enduro snack gel. Dávám ho Kájovi a doufám, že mu aspoň trochu pomůže. Zvedá se a jdeme dál. Sakra, ano! Jsme na posledním vrcholu ZUBATÉ.

​

Říkám si „pohoda, teď už jenom dolů”. Ale už ani ty seběhy nejdou. Počítám každý metr. Tady už si zubatá ukousla pořádný kus z našeho náskoku. Ale jdeme, přes veškerou bolest a únavu. Vybíháme zase na můj strašně nenáviděnej asfalt. Tady Kája asi chytil druhý dech a trochu se rozjel, běží o kus přede mnou. Teď pak to přišlo. 56 kilometr, na kterém mi zubatá sáhla na rameno. Udělalo se mi špatně, musel jsem zastavit a sednout si na chvilku na bobek a trochu to rozdýchat. Říkám si „dobrý jedeme dál”, ale opak byl pravdou. Nešlo to ani trochu. 

 

Jen co jsem se zvednul se mi zatočila hlava a znovu uzemnila. Pomalu se zvedám a ještě pomaleji se rozcházím, asi to půjde ale pomalu. Potřebuji nějaký cukr, musím dohnat Káju a doufat že mu zbylo ještě něco málo z toho Enduro snacku. Čeká na mě na rozcestí, říkám si „super”. Hned mu říkám, že se mi udělalo nevolno a jestli mu něco zbylo z toho gelu. Odpoví mi „jasně, něco málo tam je”. Vycucám to do poslední kapky a ještě mě obdaruje kouskem tyčinky. Začíná se mi ulevovat, cítím že můžeme mazat v klidu dál. Tady ke mě byla ZUBATÁ milosrdná a nechala mě pokračovat, takže ji děkuji.

 

Blížíme se do města, tady už sluníčko zase nemilosrdně praží. A najednou Kája zařve “kostel P…O . Vyskočí mi úsměv na tváři, vím že teď už mi to nikdo nevezme. Že bych tam dolez i po čtyřech. Vybíháme poslední schody u kostela a míříme ke kašně přesně tam, kde jsme s Kájou pře 9 h a 29 min vybíhali.

 

Můj první Ultra k tomu ZUBATÁ a ještě v časovém limitu. Co víc bych si mohl přát.

​

Michal Krym